Ludmila Kubálková

* 12. 4. 1929 Šumperk, + 11. 11. 2009 Praha

Curriculum - autor manžel Vojtěch Kubálek

 

Narozena v Šumperku 12. dubna 1929. Otec Hynek Kulík, podplukovník, narozený 8. 1. 1885. V Horním Bradle, politický okres Chrudim. Matka Ludmila (manželská dcera Karla Gentnera a Josefiny, rozené Brožové, choti prokuristy), narozená 16. 6. 1900 v Ústí nad Labem. 

​

S rodiči se Lída přestěhovala do Prešova, kde byl její otec zaměstnán v místní posádce. Tam chodila také do mateřské školy k jeptiškám. V souvislosti s rozpadem republiky se Kulíkovi přestěhovali do Brna – bydleli v rodinném domku na periferii Řečkovic v ulici Královka 5. V Řečkovicích Lída chodila i do školy. Od roku 1940 studovala na státním reálném gymnasiu v Brně - Králově Poli, maturovala s vyznamenáním 14. června 1948. 

​

Na podzim 1948 se zapsala na Janáčkovu akademii muzických umění v Brně do dramatického odboru – oboru režijního. Bylo to v době, kdy tam studovala Květa Fialová, Eduard Cupák, Vladimír Menšík a František Koudelka. Na brněnské fakultě filosofické a pedagogické absolvovala v letech 1951 – 1955 čtyřleté studium tělesné výchovy pro III. stupeň škol. Později  pracovala jako instruktorka léčebného tělocviku v brněnském VÚT a v lázních Piešťany. 

​

Od roku 1954 studovala na brněnské lékařské fakultě. Při tom dle možností dělala cvičitelku, organizovala cvičení pacientů s Bechtěrevovou nemocí, dělala pomocnou vědeckou sílu a tělovýchovném lékařství – přednosta docent Dražil a praktikovala na ortopedii asistencí při operacích. V průběhu studia získala první cenu za studentskou vědeckou práci, šlo o kineziologické studie chůze. Studovali jsme spolu v ročníku v 9. kroužku, v němž byli též Ivo Křikava z Jihlavy, Zdeněk Svoboda z Brna, Honza Kudláček z Morašic, Jaroslav Vyskočil z Brna, Alfréd Kunze z Brna, Václav Kreutz ze Slovenska, Eva Kubásková z Hodonína, Zdena Kuželová z Bílovic nad Svitavou, Hana Kuthajlová z Brna, Milada Šafránková – později Kudláčková ze Střelic, Anežka Kroupová z Dambořic a samozřejmě Lída. Z našich vyučujících nám utkvěli v paměti zejména anatom profesor Žlábek a jeho asistent Josef Korbička, fyziolog profesor Vladimír Krůta, biolog profesor Herčík, chemik profesor Otakar Vágner a jeho asistent Ševela, fyzik docent Tagueňa, histolog profesor Mazanec, marxistka Mařena Bednaříková, marxista a turista Vahala – jeden z dozorců poválečného květnového pohořelického pochodu z Brna,  patologové profesoři Švejda a Dluhoš, patofysiolog profesor Uher a jeho asistent Igor Šalanský, mikrobiolog profesor Jandásek, farmakolog profesor Štefl, chirurg profesor Podlaha, ortopéd profesor Frejka a jeho lékař Vostal, gynekologové profesoři Havlásek a Horálek, choroby z povolání profesor Vyskočil, internisté profesor Polčák - propedeutika a Štejfa, docent Svoboda a jejich asistent Kratochvíl, oftalmolog profesor Vanýsek a jeho asistentka – po revoluci docentka Květa Kvapilíková. hygienik profesor Halačka. V rámci prázdninových praxí na chirurgii jsme spolu s Lídou pobyli 4 týdny v německém Roztoku. 

​

27. 3. 1958 jsme se na brněnské radnici vzali, svědci kolegyně Anežka Kroupová a Raisa Levická. Bydleli jsme u babičky na Jana Uhra 6.  Promovali jsme v Brně 16. června 1960 – promotor profesor patologické fyziologie Jaromír Vašků. 

​

16. 7. – 31. 1. 1961 jsme s Lídou nastoupili na chirurgickém oddělení nemocnice ZÚNZ OKD Karviná 6 – Nové Město pod vedením primáře Oleha Safiniaka – bývalého bojovníka Vermachtu. Často na to vzpomínal. Mezi další pracovníky oddělení patřili lékaři Franc, Koudela a svérázný Balon, pamatující ještě jako monoprimář léta válečná, a přívětivá vrchní sestra Hvězdová. Internímu oddělení šéfoval dr. Kovařík.  

 

Od 1. února 1962 se naším pracovištěm stal Rehabilitační v Chuchelné (KUNZ Ostrava) ředitel a primář Vladimír Knapek, další lékaři Zenica Špejzlová, František Veselý, donchuanský Mašek. Zpravidla šlo o poúrazové pacienty včetně paraplegiků a dětského oddělení. 

 

1. 9. 1962 – 1. 2. 1968 odborná asistentka na katedře TV pedagogické fakulty brněnské univerzity se zaměřením na výuku lékařských předmětů. Vedoucí katedry podivín a bradypsychik profesor Jindřich Závodník. Další vyučující Holomek, Bartůšek, Arnošt Kahlig, Růžena Beinhauerová a pozdější dlouholetá Lídina přítelkyně Jaroslava Grýnová-Pokorová z brněnských Trávníků. 

​

Od roku 1968 odborná asistentka na katedře dětské chirurgie a ortopedie brněnské univerzity v dětské nemocnici, kde byla ředitelkou komunistka Nováková. Ortopedie byla.pod vedením bývalého údajného partyzána a milicionáře Mojmíra Fajta, další lékař kliniky milicionář Janovec. Značnou část tohoto pobytu strávila Lída ve vile Tugenhat vedením dětské rehabilitace po emigrovavší doktorce Třetinové. 

​

Na základě komplexního hodnocení - politických prověrek, vedených zavilou a nenávistnou docentkou Kubíčkovou z infekčního oddělení byla Lída přes odvolávání se a složitá jednání s děkanem fakulty Bednaříkem a ředitelem nemocnice u svaté Anny docentem Peřestým navelena od 1. 1. 1972 na ortopedické oddělení fakultní nemocnice v Bohunicích – primář Vlček. Až od 1. 5. 1974 byla převedena jaké sekundářka do stavu KUNZ Brno. 

​

31. 10. 1975 se stala lékařkou rehabilitačního oddělení při III. chirurgické klinice Brno, Ponávka 6. Oddělení vedl primář Mastný, ten brzo onemocněl a oddělení vedla Lída. Teprve roku 1982 byla přes odpor estébáckkého primáře Koeniga z nemocnice u svaté Anny zařazena jako primářka. Od ledna 1998 bylo rehabilitační oddělení včleněno pod nově vzniklý Institut medicínského výzkumu, jehož vedení se zmocnil diktátorský docent a později profesor Michek, dříve pracující jako primář chirurgické nemocnice na ulici Drobného u Lužánek. Do stejného kolosu byl zařazen též Výzkumný ústav klinické a experimentální onkologie na Žlutém kopci a tam byla Lída počátkem roku 1980 deportována.. V rámci bezhlavé výměny pracovníků nasadil Michek na Lídinou místo na Ponávce chirurga docenta Strmisku. Od 1.1.1989 odešla Lída do starobního důchodu. 

​

Ještě v průběhu práce na Ponávce spolupracovala s brněnským Družstvem invalidů s rahabilitačním pravištěm na Palackého ulici v Králově Poli i s Českou pojišťovnou. S invalidy pravidelně jezdívala na pobyty v maďarských lázních. Těmto činnostemi se věnovala i po odchodu do chůdochu. V rámci povolené soukromé praxe jí byl Magistrátem města Brna od 1. srpna 1992 registrován provoz nestátního zařízení, deklarovaný jako poskytování ambulantní zdravotnické péče v oboru fyziatrie, balneologie a léčebné rehabilitace se zaměřením na pohybovou léčbu s místem provozování v pronajatých nebytových prostorách na Lidické 75 v Brně. Živnostenským úřadem města Brna zároveň udělen živnostenský list. Pracoviště fungovalo též jako Centrum pohybového režimu s poradenskou činností.  

​

25.4.1969 získala specializaci v oboru chirurgie I. stupně. 29.11.1973 složila atestaci z balneologie, fyziatrie a léčebné rehabilitace  u docenta Vladimíra Jandy v Praze. 25.1.1995 nabyla oprávnění k provádění výkonů myoskeletální mediciny. Kandidátskou disertační práci mohla obhájit až v postkomunistickém období v dubnu 1991, oponent doc Müller z brněnské ortopedie. Tématem bylo Řešení racionálních přístupů k reedukaci chůze po úrazech dolních končetin. 

​

Po celou dobu své praxe a pedagogické činnosti se věnovala i publikační a vědecko výzkumné činnosti. Měla asi 80 publikací a sdělení a 6 monografií. Pracovala na 2 rezortních a státních výzkumných úkolech, podílela se na státním vědeckém úkolu, řešícím pohybový režim skolióz a VDT. Zpracovala 11 grantových projektů pro program MZ Podpora zdraví. Vytvořila ucelený systém preventivního a zdravotního cvičení SALUTIK. Tam vyšla řada instruktážních článků a odehrávalo se pravidelné cvičení, zejména v Dětském domě v Brně, Žerotínovo náměstí 6, kde v komunistické éře sídlil městský výbor KSČ. Po komunistické éře opět mohla učit na brněnské lékařské fakultě, ústavu preventivního lékařství vedeného docentkou Hrubou , kde směrovala výuku na preventivní působení pohybové aktivity. Postupně zpracovávala problematiku Centra pohybové aktivity a roku 1999 jí byl schválen další projekt, jehož spoluřešitelem byl profesor  Lubomír Dobrý z pražské FTVS. V roce  2000 získala další projekt Posilování bez posilovny,  hodnocen jako vynikající. 

​

Po přesunu do Prahy 13.1 2001 uzavírá pracovní smlouvu se zařízením TERAP-TILIA, Seydlerova 2451, Praha 5, pracoviště zastupovala provozní ředitelka MUDr. Jaroslava Kymplová. Od 9. 1. 2003 pobyla rok na rehabilitaci ambulantního zařízení BIOREGENA spol. s.r.o. Vajgarska 1141 Praha 9 - Kyje. Pak se vrátila do Tilie. 3.7.2008 uzavírá dohodu s Health Centre Prague, s.r.o., Vodičkova 30, Praha 1. Tato dohoda již nemohla být plněna.  

​

Normalizace prověrky ve Fakultní dětské nemocnici v Brně - autor manžel Vojtěch Kubálek

​

„Normalizační“ prověrky probíhaly po sovětské okupaci na všech pracovištích.

• V Brněnské FDN, kde tehdy Lída pracovala jako odborná asistentka na katedře chirurgie a ortopedie, prověrky vedla docentka Božena Kubíčková z infekční kliniky. Byla to starší, nenávistná a zavilá dáma, jmenovaná docentkou podle normalizačních předpisů – ke jmenování nebyla vyžadována habilitace.

• Profesor Mojmír Fajt pocházel z Ostravy. Ke konci války se „proslavil“ jako partyzán. Žádné důkazy o tom nebyly, všichni příslušníci jeho odbojové skupiny padli nebo byli v zajetí zastřeleni. Jakým způsobem se Fajt zachránil nebylo nikdy věrohodně objasněno. Byl samozřejmě členem KSČ a příslušníkem lidových milicí.

• V milicích pracoval i MUDr. Janovec, lékař na dětské ortopedii FDN. Ten Lídě velmi záviděl její schopnosti a všeobecnou oblibu i vážnost a stál v pozadí normalizačních prověrkových událostí.

​

Několik nemedicínských poznámek - autor manžel Vojtěch Kubálek

​

Lída měla vysokou intelektuální a morální úroveň, byla chytrá, ambiciózní, odvážná a statečná, nápaditá i podnikavá, při jednání výřečná a pohotová. Snadno navazovala kontakt s lidmi, uměla jednat, měla smysl pro humor. Dovedla se rychle spřátelit, ale ne každý se mohl jejím přítelem stát.

 

Byla neobyčejně sociální včetně empatického vztahu k pacientům. Byla osobností. Kolem sebe se jí dařilo shromáždit věrné a oddané duše, i když jejich IQ nemuselo být zrovna závratné. Teta Zdeňka Gentnerová (řečená „atyreod“ – v dětství měla težkou poruchu štítné žlázy, svou nevlastní sestrou Lídou = Lídinou matkou opovrhovaná a podceňovaná, „Dulinkou“naopak vřele milovaná) se zasloužila o péči o „Dulku“ v Prešově.

„Teta Andělka“ Vytopilová, která se starala o Tomáše v Brně na kpt. Jaroše od kolébky.

Sekretářka rehabilitačního oddělení v Úrazovce Miladka Petlachová stála za Lídou v dobách zlých a přepsala hlavně v období normalizačního řádění nejeden protest, vedený Lídou proti nepřátelům.

Sestřička rehabilitačního oddělení Liduška byla Lídě velice oddána, zemřela na leukemii.

Pan Emilián Řezanina nám doporučil zahradu v Bosonohách, byl tam naším sousedem a jako „hvězdopravec“ pomohl Lídě psychoterapeutickou podporou v nejhorších chvílích kruté normalizace, stejně tak jeho manželka Zdenička.

A konečna já. Pomáhal jsem, jak to jenom šlo, technicky i organizačně včetně zpracovávání publikací, staral jsem se o grantový počítač a tiskoviny. A hlavně jsem byl tolerantní a nekonfliktní, i když ke své škodě značně plachý a sociálně neprůbojný. Náš vztah s Lídou byl dán vzájemnou závislostí se vším, co každá závislost obnáší. Byli jsme naladěni na stejnou vlnu a z toho plynula až neuvěřitelná vzájemná tolerance, respekt, úcta a pochopení.

 

Lída neměla ráda nafoukané hlupáky a podrazáky, jakým byl rehabilitační primář nemocnice U svaté Anny Sylvio Kőnig, pozdější ředitel brněnského výzkumného institutu Michek nebo zástupce ředitele KÚNZ estébák Jiří Zahrádka. Neshodovala se ani s autoritativními ženami, pokud neprojevily dostatek inteligence a slušnosti (kádrující a kráglující docentka Kubíčková v brněnské dětské nemocnici). Nerada se nechala manipulovat. Nemohla se shodnout s tvrdohlavými a svéhlavými individui, jakým byla její nezvládnutelná švagrová Slávka. Ta se k Lídě i ke mně - snad ve své psychopatii - škaredě zachovala na pohřbu, když urážlivým, štkavým a bezohledným ječením rušila obřad. Velmi mě tím zahanbila, zničila poslední chvíle usebrání a rozloučení.

Ráda cestovala. Projeli jsme spolu půlku světa – od Varadéra po Bajkal a Amur, dostali jsem se do Vatikánu, Paříže, Madridu i Káhýry, přepluli jsme La Manche, Baltické moře i Bospor. Při poslední zahraniční cestě se nám podařilo navštívit její vytoužené Miramare – velmi si potrpěla na studium rakousko-uherských reálií jak in natura, tak literárně. Poslední hezkou dovolenou jsme prožili ve slovenských lázních Podhájska. V oblibě měla turistiku i práci na zahradě, od Bosonoh přes Žlutý kopec až po naše zahrádky v Počernicích.

 

Místa v kolumbáriu počernického hřbitova byla jejím nápadem spolu s přáním, aby se tam ocitly i naše urny. V poslední době nejednou, když byla doma sama, zažehla svíčku a vzpomínala na své drahé, zejména svého tatínka. A snad i bilancovala a chystala se na odchod, který nějak tušila. Neustále se vzdělávala, soustavně projevovala zájem o odbornou problematiku, četla odborné časopisy a zúčastňovala se odborných sympozií. Aby mohla lépe pracovat na Vodičkově, obstarala si kurz angličtiny na CD a sveřepě se mu věnovala. Stejně tak stále aktivně projevovala zájem o věci veřejné, sledovala tisk, televizi, chodila na schůze sociální demokracie.

 

Nesmírně milovala svá vnoučata. Byla šťastná, že jsme jim mohli do života předat alespoň to nejdůležitější a pomohli „vytvářet jejich duši“. Režijní schopnosti, laskavost a takt uplatňovala i v rodinném životě. Skvěle zorganizovala naše brněnské bydlení i bydlení v Praze. Zajistila klidné a hezké prožití posledních roků babičce i dědečkovi po jeho přesunu do Brna.

 

Mně zanechala vzácné dary: naše vnoučata a zahradu. Tam, když jsem sám, přemítám o našem životě a o životě vůbec a vzpomínám, ale zároveň se i raduji s vnoučaty. Texty jsem zpracoval několik dnů až týdnů po Lídině smrti. Na základě průběžného studia jsem je doplňoval a přidal jsem příslušnou dostupnou dokumentaci včetně fotografií. Cítím, jak čas hlodá na mém těle i psychice a zřetelně si uvědomuji postupně se zpomalující myšlení a až groteskně upadající paměť. Jsem rád, že jsem byl tyto události a rozvahy ještě schopen zaznamenat.

​

Smuteční projev - autor manžel Vojtěch Kubálek

​

Paní doktorka Ludmila Kubálková se narodila v Šumperku, v rodině důstojníka.

​

​Vystudovala režii na akademii múzických umění, tělesnou výchovu a lékařskou fakultu v Brně. Po dvouleté klinické praxi na Ostravsku učila na brněnské pedagogické fakultě. Poté pracovala jako atestovaný chirurg a odborný asistent na chirurgických klinikách a na ortopedické klinice brněnské fakultní nemocnice.

​

​Později se věnovala zejména léčebné rehabilitaci. Z tohoto oboru přednesla hojné přednášky, napsala řadu článků a knih a ze stejného oboru vycházela též její dizertační kandidátská práce i četné obhájené výzkumné úkoly. Dlouhá léta zastávala funkci primářky oddělení léčebné rehabilitace brněnské Úrazové nemocnice. U pacientů byla velmi oblíbená pro lidský a sociální přístup i vstřícné jednání.

​

​​Milovanou práci a pacienty neopustila ani po odchodu do důchodu a přestěhování se do Prahy, kam odešla za rodinou – za vnoučaty. Svému lékařskému oboru se pak věnovala na pražských ambulantních pracovištích (Bioregena, Therap Tilia). Oblíbená byla i mezi seniory, které učila na Univerzitě třetího věku Vysoké školy ekonomické v Praze. Pracovní elán ji vlastně neopustil až do posledních dnů.

​

​Zemřela po nedlouhé nemoci a chybí rodině, pacientům i zahradě, v níž nacházela velké zalíbení.

​

​Zemřela vlastně v pracovní neschopnosti, na první hospitalizaci byla odvezena z pracoviště. Příčinou smrti byla ne zcela vyjasněná porucha srážlivosti krve, jejíž projevy byla znát už pár měsíců. Pravděpodobně zde hrály úlohu i genetické vlivy.

​

Její urna je uložena v kolumbáriu v Dolních Počernicích, nedaleko zahrady.

​

Přehled odborné praxe

• 1952 - 1954 po absolvování vysokoškolského studia tělesné výchovy instruktorka léčebné tělesné výchovy v Úrazové nemocnici v Brně a lázních Piešťany

• 1954 - 1960 studium na lékařské fakultě v Brně, v průběhu studia výuka na zdravotnické škole (RP)

• 1960 - 1962 sekundární lékařka na chirurgickém oddělení v Karviné a v Rehabilitačním ústavě Chuchelná

• 1962 - 1972 odborná asistentka na katedře teorie tělesné výchovy a na katedře chirurgie a ortopedie PeF a LF UJEP Brno (postupně, s částečným překrýváním ).

• 1972 FNsP Brno-Bohunice - samostatně pracující lékař na ortopedii.

• 1972 - 1990 rehabilitační oddělení Úrazové nemocnice v Brně jako vedoucí lékař a primář. Při přechodných transformacích bylo pracoviště součástí Výzkumného ústavu traumatologického a Institutu medicinského výzkumu

• 1990 a dále vlastní Centrum pohybového režimu, externí výuka na lékařské fakultě. Dlouholetá spolupráce s ČSP, DI META a DI SLUZBA, kde se v posledních letech úspěšně rozvinula i práce pro veřejnost při smluvních vztazích s pojišťovnami.

Další data

• 27. 3. 1958 svatba s Vojtěchem na brněnské radnici

• 20. 11. 2009 kremace v Ústřední síni na Olšanských hřbitovech

Fotoalbum

Kolumbárium